Historie výtahového průmyslu v ČSR
Článek nastiňuje vývoj výroby výtahové techniky v ČSR od konce 19. století, přes válečné i poválečné období. Naleznete zde také stručný přehled historie vzniku českých výtahových podniků.
Při vykopávkách v proslulém římském cirku odkryli archeologové i různé šachty a výklenky. Dle jejich konstrukce a zbytků dřevěných trámů mohly být identifikovány jako výtahové šachty. Ve středověku se používaly důlní výtahy poháněné lidskou, zvířecí, nebo vodní silou. Jejich pomocí se spouštěli horníci na svá pracoviště do štol a vytěžené rudy se vyvážely na povrch. S nástupem průmyslové revoluce je spjat i prudký rozvoj svislé dopravy a především výtahů. Ráz na ráz následovaly za sebou důležité vynálezy. První parním strojem poháněný výtah postavili v roce 1830 ve městě Derby Angličané Strutt a Frost. O 15 let později následoval první pneumatický výtah a rok nato první výtah s hydraulickým pohonem. Roku 1880 byl na průmyslovém veletrhu v Mannheimu předveden první výtah elektrický, postavený W. Siemensem.
Dvě události, Koepův prototyp trakčního kotouče z roku 1877 a Siemensův elektrický výtah ukázaly cestu moderního vývoje výtahů ve 20. století. Myšlenka použití elektrického pohonu se v zápětí rozšířila do dalších zemí. Roku 1883 vystavoval A. Freissler na vídeňském veletrhu elektrický osobní výtah pro 4 osoby. První podobný výtah v USA se zrodil až v roce 1889, ve Francii pak až 1892. V té době ovšem ještě přetrvávala převaha hydraulických výtahů na tlakovou vodu, jejichž tvůrce Léon Edoux (1867) pro ně vynalezl i název "elevátor". Zmizely z technické scény pro neekonomickou spotřebu vody až v prvním desetiletí minulého století. Vývoj elektrického výtahu pokračoval stále rychlejším tempem a jeho gesci převzaly USA. Od tzv. bezpečného výtahu se zachycovacím ústrojím (1857), k trakčnímu pohonu (1900), k prvnímu bezpřevodovému stroji (1903), až k prvním rychlovýtahům ve výškovým budovách. Pronikavý rozvoj výtahové techniky neustal ani po druhé světové válce, zejména v postupném přechodu řídících systémů od reléových, přes tranzistorové k mikroprocesorům. Světový výtahový trh postupně ovládlo několik velkých firem s celosvětovou působností: americký OTIS, švýcarský Schindler, finský Kone, japonské Mitsubishi, Toshiba aj.
S historií světového vývoje vertikální dopravy je rovněž spjat i vznik a rozvoj tohoto odvětví u nás, zejména v českých zemích. Nutno poznamenat, že výroba vytahovadel u svého zrodu jako průmyslového odvětví úzce souvisela s bouřlivým rozvojem průmyslu ve druhé polovině minulého století. Vícepodlažní objekty mohutnějících průmyslových podniků si řešení vertikální dopravy přímo vynucovaly. Jejich pohon byl v počátcích převážně transmisní parní. Převažovaly výrazně výtahy nákladní nad dopravou osob. Druhým zajímavým poznatkem z této historické etapy je, že výroby různých druhů zdvihadel nebyla ještě specializována, ale přidružena k výrobě průmyslových zařízení jako celků (např. u Prokopců byla součástí výroby mlýnských strojů, v ČKD výroby elektrotechnické, u Jung & Rachel a A. Bilka výroby zámečnicko-strojírenské.
První a to nákladní výtah s transmisním parním pohonem postavila ústecká firma Breitfeld-Daněk (jedna z předchůdců dnešní ČKD) v roce 1876 v pivovaru v Litoměřicích. Historii vzniku českých podniků - pionýrů výroby výtahů v českých zemích - lze chronologicky srovnat do tohoto pořadí:
1846 Bresitfeld - Daněk, Ústí n/L - během několika desítek let strojírenský závod, v letech 1876 až 1900 vyrobeno na 40 výtahů převážně nákladních s parním pohonem do velkých průmyslových podniků (cukrovarů, lihovarů, pivovarů, dolů, třídíren uhlí aj.)
1853 Jan Prokopec, Královské Vinohrady, zpočátku opravářská dílna, později strojírna na výrobu mlýnských strojů a mlýnských zdvihadel, v 90. letech výroba a montáž výtahů s pohonem parním, tlakovou vodou, posléze elektřinou
1857 A. Bilek, Brno, zámečnická dílna, později strojírna, výtahy v licenci Wertheim vyráběny v menším množství až do roku 1932, pokračovatel v těchto objektech Transporta (Tranza) Brno
1872 Jung & Rachel, Liberec, v počátcích dílna zámečnická, počátkem tohoto století i výroba zdvihadel a výtahů, dle německých vzorů, později vlastní konstrukce
1889 Ing. Edvard Schliegl, Brno, od založení specializovaná továrna na zdvihadla a výtahy, která vyrobila kolem roku 1895 první výtah s elektrickým pohonem v našich zemích
1900 ČKD Praha - výtahové oddělení, díky stoleté strojírenské tradici dosáhla výroba výtahů v tomto podniku (v počátcích v kooperaci s americkou Westinghouse) nejvyšší technické i řemeslné úrovně u nás a vyrovnávala se sousedním zemím, zejména Rakousku a Německu, do roku 1958 existoval vývoz výtahů pod značkou ČKD Praga
1905 Ing. Jaroslav Moučka, Praha, nejdříve výroba výtahů v licenci Stigler Milano, později vlastní konstrukce, průbojný podnikatel, odchovanec Prokopců
1909 Josef Malý, Praha, menší výrobní podnik založený na kvalitě a solidnosti, dodával a montoval výtahy pod značnou "Original Parvus", odchovanec Prokopců
1912 Bohuslav Červenka, Praha, menší podnik s vlastní konstrukcí všech komponentů i přístrojů, odchovanec od Prokopců, jako mladý technik na stáži v Hamburku, odkud přivezl firmě Prokopec dokumentaci pro výrobu páternosterů
Snad bychom se ještě mohli zmínit o několika menších a mladších firmách, které rovněž přispěly svým dílem k rozvoji vertikální dopravy u nás. Např. Ing. M. Klapka v Praze, J. Koch v Praze, J. Žalud v Praze, T. Baťa ve Zlíně (v počátcích licence OTIS), J. Belka v Přerově aj. Na území republiky působily i zahraniční firmy, Wertheim Vídeň, Flohr Berlín, Findeisen Saská Kamenice, ale i servisem a údržbou.
Ve Zpravodaji Sdružení výtahových podniků ČSFR se podařilo zveřejnit historii všech těchto, pro rozvoj průmyslu výtahů na našem území rozhodujících podniků, a zachovat tak pro příští generace historické údaje, jež by jinak upadly v zapomnění.
Rychlý růst nejen hlavního města, ale i dalších městských a průmyslových aglomerací po skončení první světové války, zaznamenal neobvyklý nárůst zařízení výtahové dopravy. Tím lze zdůvodnit založení a existenci těchto menších podniků, zabývajících se nejen údržbou a opravami výtahových zařízení, ale i dodávkami výtahů nových. I když druhá světová válka znamenala stagnaci, dochází po jejím ukončení k dalšímu rozvoji, takže v roce 1948 se odhadoval počet výtahů na území celé ČSR na 20 t. (Praha 6 t., Č a M 12 t, Slovensko 2 t)
Socializací po únoru 1948 byla stanoveny nové směry vývoje oboru.
Větší soukromé firmy např. Prokopec, Brno, Pardubice aj. byly začleněny do národního podniku TMS, menší, převážně pražské soustředěny do komunálního podniku Sdružená řemesla se sídlem v Praze 1, Žatecká 8. Byl to ovšem slepenec všech možných řemesel, neschopný života, rozsetý v bývalých živnostenských prostorách po celé Praze. Takže zakrátko došlo k reorganizaci a kovovýroba včetně výtahů vyčleněna do Kovodělného podniku hl. m. Prahy. Velmi zvolna a mnohem později vznikaly podobné komunály či družstva v krajích a některých okresech, u nichž jako samostatné provozy přežívaly údržba a opravy výtahů. Kovopodnik Praha (následně Výtahy Praha) pro ně občas školil montérský dorost.
Zatímco n. p. TMS, později Transporta Chrudim a její závod v Břeclavi (posléze samostatná Tranza), byla pověřena výrobou a montáží výtahů nových, druhá komunální větev dostala do vínku údržbu (dělenou na lehkou a těžkou) a opravy výtahů. Stará zástavba zejména v Praze si vynucovala i výrobu výtahů nových, šitých na míru. Podnik Výtahy Praha zvládal řadu let také výrobu těžkých nákladních výtahů pro průmyslové podniky v pohraničí (textilky, kaolinky aj.), později udržoval i páternostery. Pro stále rostoucí úkoly musely být přibírány nové pracovní síly, ve značné části nevyučenců z ulice, později je již nahrazovala vlastní výchova montážního dorostu.
K 1.1.1957 byl z Kovodělného podniku delimitován úsek údržba a opravy výtahů a utvořen samostatný podnik Výtahy se sídlem v Praze 1, Kaprova 13. Byly do něj začleněny provozovny roztroušené po celé Praze: výroba a opravy výtahových strojů P 31/1 v Hloubětíně, přemístěná později na Bajnovku na Žižkově, zámečnická výroba komponentů a konstrukcí P 31/2 na Žižkově na Kněžských Lukách, později v Hostivaři, sklad ND, elektro a nosných orgánů a provoz montáž P 11 na Kněžských Lukách, později v Řipské ulici na Vinohradech, zednický provoz P 41 na Maninách, později na Neklance na Smíchově, provoz lehké údržby P 21 ve Strašnicích v Olšinách, jemuž podléhala čtvrťová opravárenská střediska. Tento stav trval až do roku 1982, po dokončení nové tovární budovy v Praze-Košířích.
Když se podnik Výtahy v roce 1957 osamostatnil, měl zajišťovat údržbu a provozuschopnost výtahů na území hl. m. Prahy a ve Středočeském kraji. Šlo o cca 6 000 výtahů v Praze a 1 400 ve Středočeském kraji. Tyto úkoly zajišťovalo asi 520 zaměstnanců. Vznikem provozu oprav výtahů v OKP Brandýs n. L. v roce 1964 podnik Stč kraj opustil a soustředil se na údržbu a opravy výtahů v hlavním městě. Do roku 1989 narostl počet výtahů v Praze na 18 000, počet zaměstnanců na cca 700. Nár. podnik Transporta (Tranza) ve své nové továrně v Břeclavi zvyšoval roční kapacitu z 2 až na 4 000 výtahů, takže do roku 1989 narostl počet výtahů v celé ČR téměř na 140 000 jednotek, z toho asi 2/3 osobních. Základním nedostatkem tohoto "systému" bylo oddělení monopolní výroby nových zařízení od údržby a opravárenské činnosti komunálních podniků a družstev krajského nebo okresního rozměru. Tento nepřirozený stav, odlišný od západních technicky vyvinutých zemí, s sebou přinášel spíše zápory než klady.
Váš názor na článek (vstup do sekce VĚŘEJNÉ FÓRUM)
Autor: Judr.Vladimír Kašák, Václav Vaněk, Vladimír Hulena a kol.
Foto: ilustrační
Zdroj: tzb-info.cz | 15.5.2006