Stovky výtahů v ČR jezdí 25 let bez revizí. Svět nevěří
Rozhovor s Ladislavem Filipem, ředitelem firmy STROS o podivných stavebních zvycích v Česku i úspěších malé firmy v cizině.
Sedlčanská firma STROS se z malé lokální firmy vypracovala na dodavatele výtahů do mnoha zemí světa. Když ovšem její ředitel Ladislav Filip vidí na českých stavbách zařízení se značkou STROS - Sedlčanské strojírny,a.s., místo hrdosti je mu někdy spíše úzko.
"V České republice jezdí stovky stavebních výtahů o nosnosti 600 a 1000 kilogramů, které naše firma vyrobila před 25 - 30 lety," říká Filip. "Výtahy pořád fungují, protože český člověk je šikovný a nějak je udrží v provozu. Ale my si lámeme hlavu, jak to jejich provozovatelé dělají z hlediska bezpečnosti a hrozíme se toho, že by jednoho dne mohl nějaký výtah spadnout. Jednak, následky můžou být tragické, a pak, na starém výtahu bude napsáno logo STROS. Jenže co s tím my budeme mít společného?"
Snad ty výtahy někdo kontroluje?
Jistě, tyto staré stavební výtahy, které vidíme na ulicích nebo na stavbách, snad revizní kontroly za sebou mají, ale někdy je až obdivuhodné, že se nějaký revizor pod takový výtah podepíše. Totiž, je povinností poslat každé tři roky zásadní součástku výtahu, kterou je tzv. zachycovač, k výrobci. Ten by měl tento brzdný systém rozebrat, otestovat, opravit, seřídit a poslat zpět. Každé tři roky to dělají odběratelé z Ameriky, z Anglie, z celého světa. Jenom zdejší firmy to nedělají.
Třeba si dokážou brzdy výtahů seřizovat sami? Šikovní Češi, řekl jste...
Ty zachycovače asi fungují, protože nějaké testy revizor udělat musí, ale my tyto staré výtahy považujeme za nebezpečné. Byť byly před 20 - 30 lety vyrobeny dobře.
Dnes vyrábíte speciální nákladní výtahy do Spojených států, Kanady, Austrálie, vlastně pro celý svět. Když se vás laicky zeptám: jak se to přihodí české firmě ze Sedlčan o 200 zaměstnancích? Co je na tom tak technologicky náročného, že vás to odlišuje od ostatních strojírenských firem? Proč si třeba Američané nedovedou vyrobit výtahy sami?
Oni by je asi dovedli vyrobit, ale obor se takhle vyvinul. Trhy jako Amerika nebo Rusko chtějí tak masivní výtahy, které dokážou vyrobit jen 3 nebo 4 firmy na světě. STROS je mezi nimi, náš největší výtah vozí 3,2 tuny rychlostí kolem 90 metrů za minutu. Třeba do výšky 350 metrů, jestliže výtah sám váží 2,5 tuny! S tím už konstruktéři musejí mít zkušenosti, síly, které tam působí, jsou obrovské a snadno se vám může stát, že uděláte chybu. Čína se do takových projektů také začala hrnout a nepřál bych vám vidět to strašidelné video, které zachycuje, jak jim takový výtah spadl ze 100 metrů.
Asi neměli seřízené brzy neboli zachycovač, jak jste o tom mluvil prve...
Nebo neodhadli, kam se jim všechny ty síly budou přenášet... Ale ano, zachycovač je velká věda. Je to takový buben ze speciálních materiálů. Když jsme se do něj pouštěli pro výtah na velké nosnosti poprvé, objeli jsme s konstruktérem snad celou Evropu, než jsme našli třeba jen materiál na jeho obložení. Pro představu: brzdy se testují tak, že necháte výtah padat volným pádem a pak jej musí zachycovač na nějakých 80-ti centimetrech zastavit. Provedli jsme třeba 100 pádů a při 101 obložení shořelo. Přitom bylo ze speciálních materiálů, od firmy, vyrábějící součástky pro zámořské lodě; nevydrželo to. Takže, vývoj je v naší branži velmi náročný a zkušenosti hrají velkou roli.
Jak to vlastně funguje? Když ten obří výtah veze lidi a brzdy ho v rychlosti volného pádu zastaví, musí to být síla, která vám utrhne páteř...
Ne, je to sice náraz, ale je to udělané tak, aby se lidem nic nestalo. Nezlomíte si ani nohy, ani páteř.
Výtah pro NASA i kolem ponorky
Máte jako firma nějaký rozvojový cíl, metu, na kterou se chcete dostat?
V podstatě dnes patříme mezi tři nejlepší výrobce stavebních výtahů na světě, a abych řekl pravdu, na první místo bych se zase nějak moc nehnal. Kromě jiného proto, že těžko říct, co to znamená, být první. Chceme se na špici udržet, proto neustále vymýšlíme a vyvíjíme a chceme se hodně věnovat speciálním projektům. Jestliže konkurence umí dělat výtahy o nosnosti 1,5 tuny, během několika let se naučí dělat výtah i na 3 tuny. Ale odtud vede ještě dlouhá cesta k tomu, vyrábět speciální výtahy, které jezdí šikmo, po hyperbole, do šachet, a tak dál a dál. V tomhle si musíme udržovat nějaký náskok.
Kdo potřebuje výtah, který jezdí po hyperbole?
Třeba provozovatel elektrárny, který musí jezdit po zdi chladicí věže. Nebo se jezdí po zdi přehrady. Nebo jsme dělali výtah pro kanadské námořnictvo, aby mohlo jezdit kolem ponorky, když je nad vodou. Nebo jsme dodávali pro NASA výtah do výbušného prostředí, který musel mít speciální parametry – na brzdách nesměla přeskočit ani jiskřička. Teď jsme dodělali montáž v Kanadě v potašových dolech. Je tam tak agresivní prostředí, že na výtahu nesmí být nic z hliníku. Potaš by hliník do roka sežral. Nebo jsme řešili výtah za polárním kruhem, kde hrozí námraza. Pořád je něco nového.
Jaký je poměr v obratu mezi zdejším trhem a zahraničními trhy?
85 procent našich výtahů jde na export. Spojené státy mají nejvyšší podíl, v časech před krizí představovaly kolem 30%, pak to kleslo na 20%. Ale letos jsme do této chvíle poslali do Ameriky asi 8 projektů, takže se situace zase lepší. Standardní výtahy jsme letos posílali do Austrálie, do Turecka, do Turkmenistánu a do Ruska. Normální stavební výtahy jsou pro nás jako sériová rutina, kterou se nemusí zabývat konstruktéři. U jiných projektů je problém, že se skoro všechno dělá znova. Trend směřuje k tomu, že jsou výtahy vybavené speciální elektronikou, což je náročné pro naše konstruktéry.
Pracuje u vás asi 200 lidí, kolik z nich je konstruktérů?
Asi 14, přičemž bych je rád posílil ještě alespoň o čtyři, protože speciálních projektů přibývá.
Štěstím z krize
Jak jste se vyrovnávali s krizí?
V našem dosud nejúspěšnějším roce 2008 jsme měli obrat asi 310 milionů. V roce 2009 spadl obrat na polovičku. Jsme závislí na stavebnictví a tehdy třeba Florida přestala stavět ze dne na den, Rusko, Velká Británie a další trhy z týdne na týden. Letos se dostaneme tak na úroveň roku 2007, tedy asi 250 milionů.
Propouštěli jste?
My jsme výrazně nepropouštěli, měli jsme tu asi 10 agenturních pracovníků a 10 důchodců, kteří skončili. Začali jsme šetřit jinde. Hlavně, že jsme nemuseli sáhnout na konstruktéry nebo na obchodníky. Vlastně se nám podařilo změnit tak trochu orientaci, více jsme se zaměřili na ony speciální projekty. Jsou obory jako cementárny, elektrárny, asfaltárny, které jedou i v krizích. A navíc jsme měli štěstí.
Štěstí?
Shodou okolností dlouhodobě spolupracujeme s firmou, která dělá stanice při ropovodech a plynovodech – vlastně jsou jen dvě firmy na světě, které tohle dělají. A jedna z těch firem už nezvládala zakázky, protože se staví velké ropovody na Sibiři, v Číně, přes celou Austrálii a podobně. Takže nám zadali hodně práce, což nám pomohlo získat čas a najít zakázky pro výtahy v nových zemích, kde jsme předtím nebyli. Takhle se nám podařilo prosadit třeba v Egyptě, Panamě, v Austrálii...
Vy dojíždíte do Sedlčan z Prahy, ale většina zaměstnanců jsou místní. Jsou na to pyšní, že tak velká část jejich práce jde na export? Že jsou světoví, tak dobří?
Myslím, že ano a já se jim to snažím i zdůrazňovat. Že naše světová konkurence jsou taky jen lidi. Že je můžeme porazit. Naši zaměstnanci pochopitelně hodně cestují, takže se už leckde protloukli a mají možnost porovnávat. Když třeba byli naši montéři poprvé v Americe, divili se, že místní firmy dělají čtyři týdny to, co my děláme týden.
Autor: Martin Dvořák
Zdroj: Aktuálně.cz | 2010